1. část projevu si můžete shlédnout také na tomto videozáznamu...
Předseda Občanského hnutí Pavel Krejčí už před lety varoval občany ČR před Evropskou unií. Členská základna OH vnímá EU jako veliký problém a překážku v udržení státní a národní suverenity. V čem je ale ta Evropská unie tak špatná? A proč bychom měli chtít z novodobého žaláře národů odejít? Je to vůbec rozumné?
Evropská unie se chová jako McDonald. Nedává příliš na výběr svým členským zemím. Můžeme si vybrat, zdali přijmeme či nepřijmeme uprchlíky? Musíme si jednoduše vybrat mezi ANO a ANO. Můžeme v případě Evropské unie stále mluvit o demokracii? Já tvrdím nikoliv. Můžeme leda tak mluvit o plížící se totalitě. Evropská unie vystrkuje růžky a kauza uprchlíci je jen první z typických ukázek toho, jak to má fungovat v budoucnu.
Myslím, že nikdo z nás nečekal, že by novodobá totalita mohla paradoxně přijít ze Západu. Nikdo asi také nečekal, že Evropská unie, do které jsme vstupovali, se přemění v něco obludného, něco, co nemá s demokracií, svobodou, ba ani základní představou o unii svobodných suverénních států, nic společného.
Dnešní Evropská unie se prakticky neliší od Sovětského svazu, kterého se svět s radostí zbavil v devadesátých letech. Jen rudá barva byla vyměněna za modrou a srp s kladivem se transformovaly do pár hvězdiček navíc…
Samotný systém vytváření legislativy a řízení EU byl obdobný, jako tomu bylo v SSSR. Podobným způsobem, jakým funguje dnešní Evropský parlament, fungoval tehdejší Nejvyšší sovět. Vládu reprezentovala Rada ministrů, kterou máme i v dnešní Evropské unii. Poslanci nejvyššího sovětu schvalovali zákony, avšak skutečným tvůrcem legislativy a politiky byla komunistická strana a její politbyro. Dnešním tvůrcem politiky Evropské unie je Evropská komise. Evropská komise představuje tehdejší Politbyro či předsednictvo ÚV komunistické strany.
Naši politici si podle svých slov nedokáží život bez Evropské unie představit. Například prý proto, že bez Evropské unie bychom byli izolováni, což by údajně ohrozilo náš zahraniční obchod, ekonomiku a celkové vztahy s ostatními zeměmi. To je však zásadní omyl.
Prvním a nezpochybnitelným faktorem, který nám hraje do karet v případě pomýšlení na odchod z Unie, je fakt, že máme svou vlastní měnu. Zeptejte se Slováků na jejich (nepříliš radostné) zkušenosti s Eurem, zeptejte se Řeků, ptejte se i Britů, proč Euro nechtěli.
Zadruhé: vedle Římské smlouvy, která byla později podvodně transformována na Lisabonskou dohodu a která upravuje členství našeho státu v EU, máme s ostatními evropskými státy podepsanou také smlouvu, která upravuje naše členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP). Pokud opustíme Evropskou unii, tuto smlouvu o volném obchodu budeme mít stále.
Smlouva EHP formuje základní čtyři svobody: o volném pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Podmínkou rozšíření těchto svobod je však zavádění vymezených částí legislativy Evropské unie do právních řádů států, které jsou členy EHP, ale nejsou členy EU. Těmito státy jsou Island, Norsko a Lichtenštejnsko a brzy zdá se, mezi ně bude patřit i Anglie, Francie a zřejmě i Itálie.
Jak jistě víte, Švýcarsko, které není součástí ani EU ani EHP, vesele obchoduje se všemi Evropskými státy, takže na strach z obchodování z EU zapomeňme. Jedinou nevýhodou nečlenství v EU je tudíž minimální vliv na normy vytvářené Unií. Já se však ptám: my snad v současné době nějaký vliv máme? Pravdou je, že nemáme skoro žádný vliv. Navíc s rozšiřováním Evropské unie máme na dění v EU menší a menší vliv. Čím více roste počet občanů zemí EU, tím více klesá vliv českých občanů na rozhodování v Evropské unii. Změní toto rozhodování uprchlická krize či krize ekonomická? Čert ví.
Bez širší koalice čtyř států nezmůžeme vůbec nic a pokud koalice jako V4 selže, jediné, co můžeme, je tiše protestovat, a ani to se v EU nenosí. Pro pomstu se mimochodem nechodí u evropských institucí daleko. Nikým nevolení úředníci mají v dnešní době pomalu větší moc než předsedové vlád jednotlivých zemí, velmi rádi jí využívají a svoji moc stavějí na odiv svým arogantním jednáním. Vyhrožují, urážejí, veřejně pomlouvají, lžou a prosazují politiku Evropského kvazi-státu.
Slyšeli jsme také argumenty, že vystoupení z Unie bude nákladné. Další omyl! Naopak! Ačkoliv budeme muset i nadále platit Evropské unii výpalné, bude to pouze ve výši přibližně 20 % současných nákladů. Bum! A je na klokánky!
Vystoupením z unie navíc získáme další ztracené výhody suverénního státu, jako například možnost opět svobodně rozhodovat ve věcech zemědělské politiky. Zeptejte se zemědělců na Evropskou unii, zeptejte se jich, kam společná zemědělská politika Evropské unie jejich podnikání dovedla. Země, které nejsou členy EU, jsou také vyjmuty ze společných záležitostí spravedlnosti a vnitra a především ze všech zahraničně politických rozhodnutí. Pokud vystoupíme z EU, můžeme mít dokonce, na rozdíl od členů Evropské unie, vlastní křeslo ve Světové obchodní organizaci a zcela volně uzavírat svoje vlastní obchodní smlouvy s dalšími rozvojovými zeměmi světa.
K čemu je nám Evropská unie vlastně dobrá? Popravdě, nám, obyčejným občanům, skoro k ničemu. Evropské potravinové normy jsou horší, než tomu bylo za socialismu, a jediný efekt, který nám Evropská unie do domu přináší, je mihotavé světlo úsporné žárovky, kazící zrak. Ochrana zaměstnanců nikde, sociální jistoty v nedohlednu, důchody hanba mluvit, a když už někoho unie podpoří, tak běda, aby byl občanem členského státu!
Velkým podnikatelům však na rozdíl od občanů členství v EU vyhovuje. Aby ne.. když můžou šmelit s DPH a nevracet ho, že? O tom ví své i premiér Babiš. Evropská unie a její členské státy přichází ročně o stovky miliard EUR, a to díky samotné Evropské unii a její špatné vnitřní politice. Nedávno o tom sám premiér mluvil v televizi.
Tak k čemu je nám unie dále dobrá? Prý k větší integraci. O dalších hrozbách, které však přináší tato skvělá integrace, vám jistě nemusím povídat. Uprchlická krize je jen typickým příkladem shnilého ovoce, plodů nemocného stromu jménem Evropská unie.
Jenže toto shnilé ovoce je v porovnání s tím, kam současná Evropská unie směřuje, sladké jako med. Cílem Evropské unie je totiž federalizace Evropy. Krok za krokem se potichu rodí evropský superstát, který usiluje o totální hegemonii nejen nad územím celé osmadvacítky, ale také o absolutní moc nad novými členy.
Přijetí Lisabonské smlouvy zavedlo funkci stálého předsedy Evropské rady, funkci, kterou známe spíše pod pojmem Prezident Evropské unie. Prvním prezidentem se stal nikým nevolený byrokrat Herman von Rompuy, kterého vystřídal neméně prohnaný Polák Donald Tusk.
Členská základna Evropské rady se skládá z premiérů jednotlivých zemí, kteří volí prezidenta. V Evropské radě však zasedá vedle premiérů také nikým nevolený Předseda Evropské komise. Toho předchozího, komunistu a maoistu par excellence José Manuela Barrosa, vystřídal všemi oblíbený Jean-Claude Juncker, který například neváhal častovat maďarského premiéra Orbána slovy: „Nazdar ty diktátore!“, protože si Orbán „dovolil“ odmítnout návrh Evropské komise na přerozdělování afrických uprchlíků v zemích EU na základě kvót. No co si to ten chlap vůbec dovoluje?!
Předseda evropské komise, který hájí čistě zájmy Evropské unie, se stal doslova ďábelským jazýčkem na vahách rozhodování premiérů jednotlivých zemí v Evropské radě. Evropská rada tak vybírá vlastního šéfa, který však posléze pramálo dbá na názory svých podřízených premiérů a který zastupuje výhradně zájmy Evropské unie jakožto suverénní entity a často jedná na vlastní pěst. Předseda evropské komise je de-facto nepsaným předsedou vlády Evropské unie, neboli jejím premiérem, chcete-li.
Právo předkládat návrhy legislativních předpisů má však téměř výhradně Evropská komise, podobně jako tomu bylo v Nejvyšším sovětu SSSR. Poslanci Evropského parlamentu tak mají maximálně možnost nadarmo mluvit do prázdného sálu nebo zvedat či nezvedat ruku na základě návrhů této komise, toť vše. Evropská komise sestává zpravidla z nikým nevolených osob vybraných vládami jednotlivých zemí. Nové zákony tudíž vytváří současná osmadvacítka těchto komisařů, kteří jsou dosazováni na základě zákulisních koaličních dohod. Tyto koaliční dohody jsou téměř vždy vytvářeny za zavřenými dveřmi a nakonec o dané osobě nerozhodují voliči, ale sponzoři stranických sekretariátů či oligarchové, kteří zasedají přímo ve vládě.
Jeden příklad za všechny. Organizace pro kontrolu lobbingu v Evropské unii Corporate Europe Observatory upozornila na úzkou vazbu Jourové na Andreje Babiše, který ovládá podstatnou část českého potravinářského a chemického průmyslu i médií, a jehož firmy obdržely značné množství evropských grantů a zemědělských dotací. Dále organizace upozornila na konflikt zájmů, poněvadž Jourová nejprve pracovala ve veřejné správě v oblasti evropských fondů a poté v letech 2006 a 2013 spoluvlastnila firmu Primavera Consulting, která ve stejné oblasti podnikala. Andrej Babiš je tak schopen díky Jourové velice šikovným způsobem ovlivňovat komisi a tím i legislativní návrhy nad celou Evropskou unií. Někdo by řekl, že je to dobře. Kdo je však zastáncem systémově zásadové politiky, kdo nevěří na nezkorumpovatelnost politiků, musí říci stejně jako já, že to je špatně. Teď již nejde o to, zdali to s námi myslí pan Bureš upřímně nebo ne. Jde o systém. Jak nám praví lidová moudrost: „příležitost dělá zloděje“.
2. Část projevu: CO NA DEMONSTRACI NEZAZNĚLO....
Takže tu máme prezidenta, premiéra, ale co ministři? Tak jako mají premiéři svoji Evropskou radu, ministři mají svoji Radu Evropské unie, aby se to nepletlo, že ano. Budu ji pro jistotu nazývat přehlednějším názvem Rada ministrů EU. V předsednictví Rady se členské země střídají po šesti měsících, ale ministerstva zde zastupují opět nikým nevolení zástupcové ministrů členských zemí. Takže ministry už de-facto také máme, včetně ministra všech ministrů, který se však v úřadu ani neohřeje.
A co poslanci?
Máme tu přeci Evropský parlament. Maastrichtská smlouva umožnila evropskému parlamentu se tzv. procedurou spolurozhodování podílet na legislativním procesu. Rada ministrů, ve které jsou zastoupeny vlády jednotlivých států, si však uchovala výrazně silnější pozici. Evropští poslanci tedy mohou maximálně sedět na zadku, ovlivnit nemohou prakticky vůbec nic. Občané však žijí v bláhové představě, že evropští poslanci něco zmohou nebo o něčem rozhodují. Další chyba!
Mysleli bychom si, že skutečné rozhodování se děje alespoň v Radě ministrů, kde sice rozhodují nikým nevolení stálí zástupci, které si dosazuje vláda, ale přeci jen se tam rozhoduje, a to na základě předem určenému počtu hlasů, které jsou však váženy podle počtu obyvatel členského státu od 3 do 29 hlasů. My jako Česká republika máme hlasů 12 z celkových 352. Řekněte mi, jak lze něco ovlivnit s tak málo body hlasování?! Navíc uvědomme si, že dělení hlasů na základě počtu obyvatel nevyvažuje historickou váhu hlasů národů jako takových! Já se ptám: o kolik bodů více získá Německo či Francie po přílivu milionů uprchlíků v podílu na rozhodování nad evropskými národy? Skutečné rozhodování se však děje v zákulisí entity jménem Evropská unie, která má svého vlastního prezidenta, premiéra, ministry, poslance, vlajku a dokonce i hymnu, a v současné době usiluje o vlastní policii a armádu ve jménu ochrany Schengenu a s argumentem uprchlické krize.
Tento kvazi-stát, jehož pravidla určují především nikým nevolení zástupci z řad lidí sloužících oligarchům, jedná s jasným cílem – vytvořit silný superstát, ve kterém ministři budou pasováni na pouhé úředníky skutečných ministrů - úředníků Evropské unie, kde premiéři budou pouhými vykonavateli vůle samovládců dosazovaných korporatokracií, tj. na principech fašismu. I kdyby všichni občané jednotlivého státu nesouhlasili s nějakým nařízením EU, bude jim toto nařízení totalitní dikcí vnuceno jejich vlastními vládami, jako se to děje nyní s kvótami, a vlády jednotlivých zemí s tím nebudou moci nic dělat.
Formování Evropského superstátu přinese další neduhy jako euro-nacionalismus, euro-nacismus a především euro-fašismus. Ve chvíli, kdy se Evropská unie přerodí v Evropský superstát, bude tento superstát ověnčen typickými rysy fašistických ideologií, jakými jsou zejména rovnostářský kolektivismus za pomoci bohatých sociálních příspěvků či na základě základního příjmu, autoritativní a vůdcovský princip v osobě prezidenta Evropské unie, vypjatý euro-nacionalismus formovaný multikulturalismem, rodící se právě s takovými krizemi, jakými je krize uprchlická, militarismus v podobě formující se společné evropské armády, všeobecný kult modernity a prospěchářství pro-evropsky politicky a mediálně masivně ovlivňované mládeže, a v neposlední řadě v podobě silné ekonomické role korporativisticky chápaného státu, v němž soukromé vlastnictví několika málo vyvolených elit musí sloužit kolektivnímu prospěchu.
Postupně se rodí Evropský totalitní superstát a my tomu nemáme šanci zabránit. Jediné, co můžeme udělat, je vystoupit z ní a modlit se, že tak učiní i další státy a že se následně tento neo-totalitní moloch rozpadne jednou provždy.
Comentários